Soul - Prolog

30. ledna 2015 v 12:16 | Kira |  Soul

Seděl jsem v bílé místnosti. Jenom já a nikdo jiný. Vlastně ano, nebyl jsem tam sám. Bylo tam semnou mé druhé já. Mluvilo v mojí hlavě neustále to samé do kola. ,, Musíme být volní." Nikdy jsem ten hlas nedokázal utišit. Je to už pár let co v mojí hlavě neustále mluví. Teď se asi ptáte. Jak s tímhle dokážu žít ? Jak snadná odpověď. Já už totiž pár let nežiju. Proč vlastně žít když nemáte důvod. Sedím tady už 2 roky. Nejsem žádný blázen. Jenom jsem pro tuhle společnost nepochopen. Každý kdo se liší od ostatní je buď blázen nebo pitomec. Jak hluboce klesla tahle společnost. Je mi zle když pomyslím na jakoukoliv lidskou bytost na tomhle světě. Připadá vám, že mé srdce je ledové jako kámen. Já už žádné srdce nemám. Mé srdce se proměnilo v prach. Teď sedím na posteli se zavřenýma očima a čekám než mi muži v bílém otevřou dveře.

Pomalu jsem otevřel své oči na které mi svítil paprsek světla, který vycházel z okýnka ve dveří. Dívali se na mě hnědé oči. Byl to muž, který měl na starosti hlídaní pokojů pro blázny. Vůbec nevím co tady vlastně dělám. Já nejsem blázen. Dveře se pomalu otevírali. ,, Tak poť Lucasi. Dnes jako obvykle." řekl muž stojící ve dveří. Řekl bych vám jak se jmenuje, ale jeho jméno by mi bylo k ničemu. ,, Jak jsme se dneska vyspali ? " dodal muž a poplácal mi po rameni. ,, Udělej to ještě jednou a zabiju tě." řekl jsem a probodával jsem ho pohlede. ,, Klid chlape jo ! " řekl muž a poodstoupil odemně. Vážně si myslíte, že bych ho zabil. Ne nezabil. Jenom jsem jiný než vy všichni.

Každý den v téhle díře byl stejný. Hlas, který mi říkal co mám dělat a zase ubohé prázdné duše, které mě snažili změnit. Nemyslím si, že všichni lidé se zbláznili před nástupem. Zbláznili se až tady. Jsme tu jako zvířata v klecích na kterých se vydělávají špinavé peníze. Oni vás nechcou vyléčit. Oni vás chcou léčit. Nelituju nikoho kdo se tu dostal. Nezajímá mě jejich příběh. Miluju se dívat na jejich obličeje prázdnoty a šílenství. Naplňuje mě to a zároveň uklidňuje to hlas ve mě, který se už nikdy neutiší. Šel jsem s mužem s hnědýma očima po chodbě. Neustále sledoval mé pohyby. Věřil bych tomu, že sledoval i každičký pohyb mých vlasů. Cestou jsme potkali několik takových mužů. Jejich výrazy byly kamenné a chladné. Když při pohledu na mě jsem z nich cítil strach. Bylo to tak krásné co dokáže jeden člověk vyvolat v lidích. Pousmál jsem se.

Netrvalo dlouho a došli jsme k jedné velice známé místnosti. Každý den mě tady vodí abych mluvit o sobě a o svých pocitech. Přijde mi to tak dětinské. Nikdy jsem s tím člověkem moc nemluvil. Pro dnešek jsem si řekl, že bych přece jen mohl mluvit. Nevěřím, že bych byl pochopen, ale chci vidět doktorův výraz v obličeji. Muž s hnědýma očima zaklepal na dveře. ,, Lucas." řekl a hned na to se ozvalo za dveřmi ,, Pošlete ho dovnitř. Už tu na něj čekám." Muž otevřel dveře a ukázal mi rukou abych šel dál. Vešel jsem dovnitř. Musel jsem přivřít oči. Bylo tam až moc světla z velkých prosklených oken. Místnost do které jsem vstoupil byla celkem maličká. Na pravé straně byli dvě velká červená křesla. Uprostřed byl velký pracovní stůl s počítačem a hned za ním bylo velké okno. Po pokoji byl velký modrý koberec, bílé stěny a pokaždé když jsem zde vkročil byla na levé straně pokoji dvě velké kamery. Za kamerami byla zeď a přes ní velké zrcadlo. Myslí si snad, že nevím, že zrcadlo není zrcadlo ale pozorovací místnost.

Jaká ubohost si mě natáčet a pozorovat mě. ,, Dobrý den Lucasi. Už tu na tebe čekám. Prosím posaď se. Hned začneme." řekl doktor a vytáhnul se ze šuplíku svůj zápisník. Dneska byl neobvykle napnutý. Proto asi byly dneska dané tři kamery místo dvou. Sedl jsem si na velké červené křeslo. Bylo celkem pohodlné. ,, Tak dobrá Lucasi. Máš něco na srdci nebo se tě mám zase ptát ?" řekl doktor a sednul si pohodlně na vedlejší křeslo. Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se. ,, Dobrá doktůrku. Co by jste řekl na milostný příběh jedné středoškolské studentky." řekl jsem a podíval se na doktora. Odkašlal si. Nečekal, že mu vůbec odpovím. Dokonce jsem uviděl kapičku potu, která mu tekla po čele. ,, S-s-studentku ?" řekl vylekaně. ,, Ano o dívce, která si z vlastního rozmaru vzala život."



PS: Dole je důležitá anketa S vyplazeným jazykem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám vydávat kapitoly postupně nebo všechny najednou které jsem dala na první blog ?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama